Jednou jsme byli domluvení s naším koordinátorem Denisem, že nás vyzvedne v Upper Hill, kde jsme přespávali u kamaráda Petera, a vezme nás do Kibery. Měli jsme se tam setkat s ženami, kterým byl poskytnut mikrokredit na šicí salon. S Denisem jsme se chtěli sejít v deset hodin dopoledne, abychom měli ve slumu dostatek času a vrátili se do setmění zpátky do Upper Hill.
Jenomže jak už to v Keni chodí, v deset hodin nikdo nepřišel. O půl jedenácté mi Denis zavolal: „Promiň, ale nestíhám. Budu u vás v jednu, ano?“
Vzhledem k tomu, že jsme na každý další den už něco naplánovali, a tudíž se setkání s ženami nedalo přesunout, nezbylo mi nic jiného než souhlasit.
V jednu hodinu se nikdo neobjevil a ve dvě se Denis tvářil tak, jako by se nic nestalo. Prostě hakuna matata, žádný problém. Naopak já jsem začínala být nervózní, jestli všechno stihneme.
„Bez obav,“ mávl Denis rukou, když jsem se mu s tím svěřila.
Nejdříve nás vzal k němu do Kibery na pozdní oběd a poté jsme se vypravili za ženami z mikrokreditového projektu. Když jsem viděla, jak slunce pomalu klesá za obzor, zmocňovala se mě úzkost. Setkání s ženami však zkrátit nešlo. Za prvé jsem si s nimi chtěla a potřebovala popovídat, jak se jim v projektu daří, a za druhé ony byly velmi vděčné a také s námi chtěly strávit víc času. A tak jsem jenom doufala a věřila v dobrý konec.
Plechový šicí salon jsme opouštěli až po západu slunce. A na mě padala velká tíseň. V Kibeře se po setmění bojí i místní lidé, natož my, kteří tam díky bílé kůži svítíme na sto honů daleko. Tehdy jsem ne vlastní vinou porušila jedno ze svých hlavních pravidel – nezůstávat v Keni po setmění kdekoliv venku. Přestože jsem se přes den v Kibeře cítila dobře, večer se začala měnit na nepřátelské území. Kolem nás se objevovalo čím dál víc podivných lidí, kteří si nás měřili zlým pohledem. Chlápci s dredy a červenýma očima, ženy ve vyzývavých krátkých šatech s takovým výstřihem, který nenechával žádný prostor pro fantazii, výrostci s lahvičkami lepidla u nosu. Lidé, které přes den v Kibeře běžně nepotkáte. Naopak ti, s nimiž jsme se za světla míjeli, byli už v relativním bezpečí svých plechových chatrčí a za žádnou cenu je neopouštěli.
Strachem se mi sevřelo hrdlo. Ztěžka jsem oddechovala. Cítila jsem, jak se mi zostřují smysly. Neustále jsem mapovala okolí, jestli nám nehrozí nějaké bezprostřední nebezpečí. Na Kiberu se snášela tma. Opravdová tma, pouliční osvětlení tam neexistovalo. A my běloši jsme začínali být nebezpečně hodně na očích.
Na stanovišti dodávek matatu a autobusů vládl chaos. Řidiči troubili a blikali světly, naháněči syčeli na kolemjdoucí, aby si konečně nastoupili, kolem vyřvávala hip-hopová hudba. A do toho všeho na nás pokřikovali podivní týpci.
„Mzungu! Běloch!“
„Mzungu!“
„Mzungu!“
Přestože se po západu slunce dost ochladilo, cítila jsem, jak mi po zádech stéká pot. Tohle opravdu není dobré. Zatraceně! Nemělo se to stát, letělo mi zběsile hlavou, zatímco jsme hledali matatu, které by nás dovezlo až do čtvrti Upper Hill.
„Hlavně se držme pohromadě!“ křikla jsem na další tři lidi, kteří se mnou tehdy v Kibeře byli. Vyčítala jsem si, že jsem tam jela. Od začátku bylo přece jasné, že se nevrátíme včas. Jenomže copak jsem mohla důležité setkání s ženami zrušit? Možná, kdyby nás Denis nepozval na oběd… Kdyby… Samé kdyby… „Kdyby“ nám však v naší situaci vůbec nepomáhalo.
„Tady!“ ukázal Denis na bíložluté matatu. „Nastupte si.“
Vtěsnali jsme se do poslední řady, čekali na další spolucestující a doufali jsme, že slum brzy opustíme. Matatu se rozjede, až když se úplně naplní. Někdy to trvá i hodiny. Náš čas se však krátil… vlastně už jsme žádný neměli.
Nervózně jsem sledovala, jak pomalu přibývají další cestující.
„Mzungu!“
„Mzungu!“ ozývaly se zvenku nepříjemné hlasy.
Raději jsem zkontrolovala, zda máme zavřená okénka. Klopili jsme obličeje dolů, aby bylo co nejméně vidět, že v matatu sedí čtyři běloši.
„Mzungu!“
Vtom se kolem dodávky semkli týpci s dredy a bušili na ni zvenčí tak, až se otřásala. Cítila jsem, jak mi těsně pod kůží pulzuje tepna.
Triko jsem měla úplně propocené a zmocňovala se mě slabost.
Potom jsem si uvědomila, že se matatu rozjíždí a zaplavila mě obrovská vlna úlevy. Tohle už se nesmí nikdy stát. Nikdy! zařekla jsem se.